Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Daňová konkurence musí být zachována

A. Daňoví poplatníci hledají lepší podmínky, vlády se brání

Aniž bychom potřebovali složité teorie, je zřejmé, že ve sporu daňová harmonizace vs. daňová konkurence proti sobě stojí na straně konkurence daňoví poplatníci, kteří chtějí mít svobodu vybrat si nejpříhodnější podmínky, a na straně regulace stojí vlády uvalující vysoké daně, které se bojí, že přijdou o daňové příjmy.

Pokud to jde, podnikatelé konkurenci využívají a vlády se jí buď přizpůsobují nebo se jí brání.

Daňová konkurence není nový fenomén. Jak uvedl před 200 lety Adam Smith, “Majitel kapitálu je vlastně občanem Světa a není nutně připoután k určité zemi. Zemi, kde by ho podrobovali trapným výslechům jen proto, aby mu mohli uložit tíživou daň, mohl by snadno opustit a svůj kapitál odstěhovat do některé jiné země, kde by mohl buď pokračovat v podnikání, anebo užívat svého bohatství ve větším klidu. Tím, že by svůj kapitál odstěhoval, zastavil by v zemi, kterou opouští, veškeré podnikání, jež tam jeho kapitál vydržoval. Kapitál obdělává půdu, kapitál zaměstnává práci. Daň, která by vypuzovala kapitál ze země, vysušovala by tím všechny zdroje důchodu panovníka i společnosti. Jeho odstěhováním snížily by se nutně více nebo méně nejen zisky z kapitálu, ale i pozemková renta a mzdy.” [1]

Smith se na daňovou konkurenci nedíval tak, že je třeba ztrestat stát, který má nižší daně. Nedíval se na to tak, že státy s nižšími daněmi přitahují podnikatele. Díval se na to tak, že stát s vysokými daněmiodrazuje podnikatele. A doporučoval škodlivé daně odbourat.

Pomineme-li tento přístup, pak vlády, které chtějí daňové konkurenci zamezit, mají dvě možnosti: buď z pozice síly zemím, které nevyhovují jejich politice, nařídit, jaké se v nich mají platit daně, a pokořit tak proti jejich vůli jejich národní suverenitu, nebo se snažit o mezinárodní dohody a dosáhnout svého cíle dohodou o standardizaci daní. Obojí se na světě děje.

Obě skupiny – zastánci harmonizace i zastánci konkurence – však přicházejí s určitými teoriemi, které by měly obhájit, že jejich postoj je obecně prospěšný.

 

B. Na trhu konkurence ANO, mezi státy NE?

Dnešní hlavní proud ekonomie souhlasí s konkurencí na trhu zboží a služeb. Má se za to, že konkurence je blahodárná tím, že nutí podnikatele nabízet kvalitnější a levnější výrobky a spotřebitelům dává svobodu volby. Podporu tržní konkurence najdeme i ve všelijakých doporučeních mezinárodních organizací, které však na druhé straně přicházejí s nápady na zamezení daňové konkurenci. OECD doporučuje liberalizovat trhy a zároveň doporučuje omezit daňovou konkurenci. Evropská unie má dokonce mocný úřad, který trestá kartelové dohody, ale co se daní týče, chová se jako mezinárodní daňový kartel.

Je v tom rozpor? Existuje analogie mezi konkurencí na trhu a konkurencí mezi státy?

Adam Smith použil slavné přirovnání s neviditelnou rukou trhu, která vede jednotlivce, jenž usiluje o vlastní prospěch, k výsledkům prospěšným pro společnost jako celek. “[Každém jednotlivci, který investuje,] ani nejde o to, aby prospěl zájmu veřejnému, a nabývá si toho ani vědom, jak mu prospívá. Tím, že … sleduje jen své vlastní zabezpečení … a sleduje jen svůj vlastní zisk, jako v mnoha jiných případech, vede ho tu jakási neviditelná ruka, aby napomáhal k dosažení cíle, o který mu vůbec nejde. A to, že jemu o nic takového nejde, nemusí být vždy společnosti nějak na újmu. Tím, že jde za svým vlastním zájmem, prospěje mnohdy zájmu společnosti účinněji, než když mu chce opravdu prospět. Nikdy ještě, pokud vím, neudělali mnoho dobrého lidé, kteří předstírali, že provozují nějakou činnost pro dobro společnsoti.” [2]

Jsou podnikatelé, kteří odcházejí do zemí s nižšími daněmi, vedeni toutéž “neviditelnou rukou”, která na trhu vede k výrobě lepšího a levnějšího zboží a růstu HDP, z něhož nakonec těží všichni? Nebo jsou sváděni nějakou jinou neviditelnou rukou, která směřuje ke špatným výsledkům?

Jsem přesvědčen, že jsou vedeni toutéž blahodárnou neviditelnou rukou. Konkurence mezi státy je analogií tržní konkurence mezi výrobky. Tak jako tržní konkurence pracuje ve prospěch spotřebitelů a podporuje efektivnost výroby, daňová konkurence pracuje ve prospěch daňových poplatníků a nutí státy k větší efektivnosti vlády.

Když si politici stěžují, že jejich zemi daňová konkurence poškozuje, je to obdobné “poškození”, které pociťuje provozovatel donedávna monopolního obchodu s nekvalitními službami, když se buď musí přizpůsobit a nebo odejít z trhu. Je to tedy “poškození” ve prospěch spotřebitele.

Existuje však námitka zastánců harmonizace, že daňová konkurence může snižovat daně pod “přirozenou” či únosnou mez, že je to soutěž o nejhorší výsledek (race to the bottom) a že výsledkem může být nebezpečné omezení veřejných výdajů. Ukážeme, že daňová konkurence omezuje jen některé vládní výdaje, a to výdaje neefektivní. Výsledkem dostatečného působení daňové konkurence by tedy měla být nenulová daň zajišťující dostatek financí pro efektivní veřejné výdaje.

 

C. Snížení daní není hrou s nulovým součtem

Teze o “škodlivé” daňové konkurenci, která tlačí na snižování veřejných výdajů, automaticky předpokládá, že vláda je efektivnější utráceč peněz než lidé, kterým peníze vzala. Jak nám ale říká teorie veřejné volby, politici jsou také lidé, kteří maximalizují vlastní prospěch. Mají tendenci zvětšovat rozpočty, o kterých rozhodují a tím zvětšovat vlastní moc. Vlády, které nečelí žádné konkurenci, jsou jako monopolní výrobci v soukromé sféře, kteří mají menší motivace zvyšovat kvalitu a omezovat plýtvání. Jak uvádí Daniel Mitchel z Heritage Foundation, “[vlády] jsou jako vlastník jediné čerpací stanice ve městě, který náhle čelí nástupu konkurentů poté, kdy si zvykl účtovat vysoké ceny a nabízet nekvalitní služby.” [3]

Jsou-li soukromé útraty efektivnější, pak čím méně utrácí stát, tím vyšší je hospodářský růst. Jinými slovy, do té míry, do jaké daňová konkurence vede k tlaku na globální snižování daní, všechny země těží v vyššího ekonomického růstu. Pokud by německá vláda měla pravdu, že je daňová konkurence poškozuje, pak by jakékoliv snížení daňové zátěže v jakékoliv zemi znamenalo poškození ostatních zemí. To je omyl vyplývající z nepochopení toho, že snižování daní a následný přesun kapitálu není hrou s nulovým součtem.

Není tomu tak. Jak uvádějí Edwards a de Rugy z CATO Institute, “Přijme-li jedna země efektivnější daňový systém, aby zvýšila hospodářský růst, ostatní jsou nuceny následovat, což vede k podpoře růstu v globálním měřítku. Nakonec jsou na tom všechny země lépe, když hájí své národní zájmy.” [4]

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker napsal článek “V čem je centralizace Evropy špatná,” v němž uvedl: “Konkurence mezi státy podporuje zdravou soutěž, tím, že v každé zemi omezuje moc politiků a zájmových skupin pomocí donucení realizovat vlastní představy na úkor zájmů drtivé většiny obyvatel.” [5]

Různost fiskálních systémů má oproti globální harmonizaci další podstatnou výhodu: Když existuje různost, různé fiskální systémy mohou vyústit v různě velké úspěchy. Občané se mohou dozvědět o pozitivních efektech v sousedních jurisdikcích a chtít i po svých politických představitelích, aby každou úspěšnou politiku následovali. V konečné instanci konkurence mezi státy je hlavní obrannou proti totalitě. Odstranění této konkurence znamená zbavit lidi možnosti emigrovat do lepších podmínek.

 

D. Námitka zastánců harmonizace: Různé daně způsobují distorze

Jaká je hlavní teoretická námitka zastánců daňové harmonizace? Různé daně způsobují distorze. Podnikatelé směřují své investice nikoliv tam, kde je to výhodné z hlediska přirozených podmínek, ale tam, kde je to výhodné z hlediska uměle vytvořených daňových podmínek, což vede ke globální neefektivnosti. Jestliže cizí země nízkými daněmi přitahují podnikatele – není spíše pravdou, že země, které mají vysoké daně, odrazují uměle podnikatele? Jestli je ideálem nedistorzní ekonomika, pak se jí blíží spíše země s nižšími daněmi. Navíc, z hlediska podnikatele je daňový – a celkový právní – systém jakousi vis major, tedy něčím, co se z jeho hlediska podobá přírodnímu nastavení.

Ve skutečnosti daně nejsou jediným “umělým” vodítkem pro investory. Existuje celá řada aktivit státu – financovaných z daní – které také mohou přitahovat (nebo odrazovat) investory. Státy, aby vůbec přitáhly investory, musí nejprve zajistit elementární fungování práva a základní ekonomickou stabilitu. Až když jsou tyto nedaňové faktory stejné napříč zeměmi, hrají roli daně.

Představme si dva státy. V jednom vláda dává peníze především na instituce vymáhání práva a na dopravní infrastrukturu, ve druhém se veřejné peníze utrácí především na pomoc krachujícím podnikům a na sociální dávky nezaměstnaným. Rozdíl ve struktuře výdajů může vést k odlivu kapitálu do první země, což by mohlo být označeno jako “škodlivá infrastrukturní konkurence.” Vláda ve druhé zemi by pak mohla chtít prosazovat mezinárodní dohody požadující minimální úroveň redistribučních programů a stropy pro infrastrukturní investice. [6] Vlastně i to se pod heslem sociálního dumpingděje.

Na uvedeném příkladu také vidíme, že daňová konkurence mezi státy nevytlačuje veškeré výdaje. Směřuje k určité rovnováze daní a efektivních výdajů. Vytlačuje neefektivní a redistributivní výdaje.

 

E. Stejné daně pro různé ekonomiky jsou škodlivé

Podle ekonomické teorie je uvalování stejných daní na různé ekonomiky škodlivé zejména pro slabší části společné daňové oblasti. Platí zde v zásadě stejné argumenty jako pro měnovou integracinesourodého území.

Jednotná daň nebo jednotná sociální dávka či jednotná minimální mzda nejsou jednotné co se týče jejich dopadů.

To velmi negativně např. pocítí Česká republika, když musí uvalovat na alkohol a cigarety stejnou daň, jaká je možná v Německu únosná. Českému kuřákovi zbude po jejím zaplacení mnohem méně na jiné zboží než německému kuřákovi. Představuje-li daň mnohem větší poměrnou část jeho výdělku, pak existuje i větší pobídka k daňovému úniku. Z hlediska českého státu tak bude existovat u této daně větší Lafferův efekt než v Německu. Stručně řečeno, ČR musí kvůli EU uvalovat velmi vysoké daně, ale konečný výběr daně může být nižší. Nakonec i stát i poplatníci budou čelit vyšším transakčním nákladům.

Jestli jsou navíc nízké daně důležitým předpokladem pro ekonomický růst, je nefér chtít po chudších zemích, aby přizpůsobily své daně dnešním bohatým zemím, které se bojí konkurence.

Ze strany bohatých států je takové jednání pokrytecké, nejen vůči tranzitivním ekonomikám, ale zejména vůči zemím třetího světa. Jak říká Daniel Mitchel z Heritage Foundation, “Většina zemí OECD se z chudých a zemědělských zemí rozvinula na prosperující průmyslové státy během 19. století, kdy neuvalovaly žádné daně z příjmu. Dnes se chudým zemím říká, že ony samy by dnes takto liberální být neměly a měly by zavést obdobně vysoké daně, jaké mají bohaté státy dnes.” [7]

Do značné míry toto platí i pro země přistupující k Evropské unii. Jednotné standardy zkrátka omezují jejich komparativní výhody.

 

F. Evropská unie

Možná by se mohlo zdát zvláštní, proč se Američané tolik zajímají o daňovou konkurenci, když nevstupují do Evropské unie. Zastánci daňové harmonizace se snaží své představy prosazovat ve všemožných mezinárodních organizacích, od OECD po OSN. Jak uvádí Mitchel, “Socialistická OECD svými požadavky na potírání daňové konkurence útočí na naše peněženky, na globální obchod a na národní suverenitu.

Nejaktivnější jsou na tomto poli zástupci Německa a Francie. Jak uvedl např. německý kancléř Gerhard Schröder: “…Že bychom tzv. rozvojové země ponechali volné hře tržních sil absolutně nepřipadá v úvahu. To je důvod, proč jsme tak neochvějně pro politickou kontrolu procesu globalizace, pro vynucování politických a etických principů ve světové ekonomice a … pro boj proti tzv. daňovým rájům.” [8]

Tzv. “pokrok” zastánců harmonizace v OSN či OECD je však mizivý ve srovnání s tím, čeho již dosáhli v rámci evropské integrace.

Francii a Německu se podařilo prosadit unifikaci daní z dovozu zboží (cel), zavést dolní limity pro sazby DPH, spotřebních daní u cigaret, piva, vína, alkoholu, benzínu atd. To nemluvíme o dalších harmonizacích v nedaňové oblasti. Navíc se Evropské unii podařilo fenomenální rozšíření na východ o země, které svými komparativními výhodami nejvíce ohrožovaly jejich zaopatřovací stát.

Jak uvedl Gerhard Schröder, “…Prohlubování a rozšiřování Evropské unie poskytuje … skvělou příležitost rozvíjet politiku sociální rovnováhy …. Za hlavní úspěch evropské společnosti považuji, že odmítá křiklavé rozdíly v příjmech a sociální segregaci. … k žádné amerikanizaci německé ekonomiky docházet nebude. Právě kvůli touze zachovat historicky vyvinutý a kulturně atraktivní evropský model jsme my Němci … odhodláni sjednotit a rozšířit Evropskou unii. … Jinak nebudeme schopni globalizaci politicky ovládat.” [9]

 

G. Hrozba pro demokracii

Mnozí si však uvědomují, že přenesení rozhodování na nadnárodní úroveň, představuje nebezpečí pro demokracii. Václav Klaus prohlásil, že “demokracie nemůže fungovat ve větší entitě než nezávislý a suverénní stát.” [10] Zkrátka nadnárodní hlasování o velmi citlivých věcech je vstup na velmi tenký led.

F.A. Hayek v roce 1944 ve své Cestě do otroctví napsal, že pro hospodářskou politiku na nadnárodní úrovni neexistuje žádný morální základ: “Představuje-li si někdo, že je možné demokraticky řídit nebo plánovat hospodářský život rozsáhlé oblasti zahrnující několik různých národů, prozrazuje naprosté nepochopení problémů, které by takové plánování přinášelo. Plánování v mezinárodním měřítku nemůže být ničím jiným než otevřenou vládou železné ruky, kdy malá skupina lidí vnucuje ostatním takovou životní úroveň a takové zaměstnání, které pro ně uzná za vhodné. Jediné, co je naprosto jisté, je fakt, že hospodářství ve velkém (Grossraumwirtschaft), o které usilují Němci, je možné realizovat jen prostřednictvím nadřazené rasy, Herrenvolk, která své cíle a myšlenky bezohledně vnucuje ostatním … Chcete-li řídit ekonomický život lidí zastávajících velmi odlišné ideály a hodnoty, berete tím na sebe úkol, který vyžaduje použití síly.” [11]

Obava o demokracii v režimu společného politického rozhodování o daních není pouze charakteristikou liberálních ekonomů. Jak uvedl např. britský premiér Tony Blair, “daňová politika by měla být věcí státní suverenity … Pokud by bylo zdaňování předepisováno centrálně, ztratil by politický život v členských zemích smysl, zdaňování by již nemohlo odrážet voličské preference. … [zachování daňové politiky na národní úrovni] je totiž správné pro evropskou konkurenceschopnost … i pro demokracii.” [12]

 

H. Co z toho plyne pro nás

EU je do značné míry daňový kartel, kde je velká část daní diktována shora. V referendu jsme navíc podepsali bianco šek. Nedávno např. EU schválila – rychle než budou mít právo hlasovat i noví členové – nové spotřební daně na uhlí, plyn a elektřinu.

EU tak dnes určuje daně na dovoz zboží, DPH a celou škálu spotřebních daní. EU nyní jedná o návrhu Evropské ústavy, který a) rozšiřuje sféru regulace EU o přímé daně, b) umožňuje za určitých podmínek i o přímých daních rozhodovat většinovým hlasováním a c) oslabuje hlasovací právo ČR při většinovém hlasování. Jinými slovy, po přijetí návrhu euroústavy by i přímé daně mohly být národním státům diktovány.

Pokud by byla přijata ústava EU v dosavadní podobě, mohli bychom zapomenout na nápad s patnáctiprocentní rovnou daní.

 

I. Závěr

Jsem hluboce přesvědčen, že konkurence mezi státy je stejně tak prospěšná, jako konkurence na trhu. Tato konkurence byla výrazně potlačena vstupem do Evropské unie. Pokud nechceme ztratit suverenitu i v oblasti přímých daních, měli bychom využít svoji pravomoc odmítnout návrh evropské ústavy.

 

 

Literatura:

  • Baldwin, R.-Krugman, P.: Agglomeration, Integration and Tax Harmonization. CEPRDiscussion Paper Series, No. 2630
  • Becker, G.: What’s Wrong with a Centralized Europe? Buseness Week, June 29, 1988.
  • Duncan Smith, I.: A New Europe of Democracies. The European Journal. August 2003.
  • The Economist: Economic Focus: Not so harmonious. Issue March 31, 2001
  • Edwards, C.–de Rugy, V.: International Tax Competition – a 21st-Century Restraint on Government. The Cato Institute. Policy Analysis, April 12, 2002.
  • Fischer, J.: From Confederacy to Federation: Thoughts on the Finality of European Integration. Humboldt University. Berlin, May 12, 2000
  • Gaffney, M.: The Worldwide Benefits of International Tax Competition. The Progress Report. (http://www.progress.org/archive/gaffne10.htm)
  • Hayek, F.A.: The Road to Serfdom. The University of Chicago Press. Chicago ,1972.
  • Klaus, V.: Evropa pohledem politika, pohledem ekonoma. CEP, Praha 2001.
  • Mach, P.: Úskalí evropské integrace. CEP, Praha 2003.
  • Mach, P.: Zakáže EU rovnou daň? Domino Forum 46/2003.
  • Mitchel, D.: Tax Competition: Harmful to Whom? Capitalism Magazine. December 27, 2000.
  • Návrh evropské ústavy s komentáři. CEP Praha 2003.
  • Salsman, R.: Tax Competition: Enemy of the Welfare State. Capitalism Magazine. September 9, 2002. The Reform of Taxation in EU Member States. DG-Research. European Union. May 2001.
  • Schröder, G.: European Economic Policy – Trends and Opportunities. Berlin September 4, 2001
  • Smith, A: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Liberální institut, Praha, 2001

 


[1] Smith (2001), str. 755

[2] Smith (2001), str. 389

[3] Mitchel (2000)

[4] Edwards, de Rugy (2002), str. 21

[5] Edwards, de Rugy (2002), str. 22

[6] Edwards, de Rugy (2002), str. 22-23

[7] Mitchell (2000)

[8] Gerhard Schröder, předseda vlády Německa v projevu 4. září 2001 v Berlíně.

[9] Gerhard Schröder, předseda vlády Německa v projevu 4. září 2001 v Berlíně.

[10] In: Duncan Smith (2003), str. 6

[11] Hayek (1972), str. 222-223

[12] Tony Blair. In: Hospodářské noviny 7.11.2003

Publikováno: 13/01/2004, CEP 29/2004

Autorem je Petr Mach, předseda Svobodných.

Vyšlo na http://www.petrmach.cz/node/52

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *